Asi málokoho překvapí, že u přijímacích zkoušek na českou vysokou školu musí být student nabiflovaný, aby byl schopen odpovědět na otázky a,b,c, nebo přesně napsat definici. Studium pak vypadá obdobně. Vysokoškolský profesor přijde do třídy a začne přednášet látku, kterou se musejí studenti dobře naučit, aby úspěšně napsali test nebo obstáli u ústní zkoušky. Nikde se moc nediskutuje, studentů se na názor málokterý vyučující zeptá. Když už se nějaký student podezřele často ptá a chce argumentovat, tak se tento typ studenta zařadí mezi méně oblíbené až otravné jedince, protože typický český učitel nic moc vysvětlovat nechce a vést diskuse se studenty ho nebaví.
V Česku navíc často vyučují lidé, kteří nikdy nefungovali v praxi, a tedy s tím, co učí, nemají žádnou osobní zkušenost. To student velmi rychle pozná, tudíž takový vyučující nemá velký respekt. Z výuky je vidět, že se látku učitel jen naučil a nikdy v praktickém životě daný problém neřešil.
Z toho také vyplývá čím dál častější problém českých absolventů, kteří neví o životě nic, argumentační schopnosti mají nulové a mnoho firem dá raději přednost pracovníkovi s nižší kvalifikací, než aby musely vše vysvětlovat absolventovi, který si myslí, že vše umí nejlépe, protože má vysokoškolský titul.
V zahraničí je vše úplně naopak. Na mnohých oborech se látka ve škole vůbec nepřednáší. Studenti mají za domácí úkol k nastudování poměrně velké množství materiálů, o kterých se pak na hodině diskutuje. Pokud něčemu nerozumí, vyučujícího se zeptají a on jim to ochotně vysvětlí. Jinak se o látce hovoří, mluví se o příkladech z praxe a pracuje se na případových studiích.
Vyučující jsou často majitelé firem, manažeři nebo ti, kteří ve vlastním profesním životě zažívali či zažívají to, co učí. Studenty tento přístup přitahuje, protože cítí, že je učí osoba, která danému předmětu skvěle rozumí.
Vyučující se v převážné většině o své studenty zajímá. Ptá se jich, čeho chtějí v životě dosáhnout, co by rádi dělali a co je jejich sen. Podporují je morálně.
Zkoušky probíhají často ve formě prezentací. Studenti v mnoha předmětech pracují celý semestr ve skupinách či samostatně na konkrétním tématu, který si zvolí nebo který jim vyučující zadá. Ve zkouškovém období prezentují studenti výsledky svých prací formou prezentace jak před svými vyučujícími, tak mnohdy před majiteli firem, kterých se dané téma prezentace týkalo.
Studenti se tak dostanou přímo do styku s manažery, kteří jim řeknou, zda je jejich řešení využitelné nebo naopak. V tom druhém případně ocení jejich snahu a vysvětlí jim, že v praktickém životě by toto řešení vhodné nebylo. A to je škola života! Student je tak již v průběhu studia konfrontován s lidmi z praxe, kteří ho i během studia hodnotí.
Po úspěšném dokončení vysoké školy se o sebe studenti umějí postarat, mají představu, jak sami sebe na pracovním trhu úspěšně nabídnout a máloco je překvapí, protože jsou na reálný život připraveni.
Na závěr se podíváme na ukončení vysokoškolského studia. V České republice je potřeba složit státní zkoušku z několika předmětů a napsat bakalářskou či diplomovou práci. Takže když student předmětem již úspěšně prošel, tak aby zdárně školu dokončil, musí zkoušky z mnoha předmětů před komisí opakovat. Vede to k velkému stresu, protože obsah některých předmětů se během let změní a studenti se tedy musí opět nazpaměť učit něco, co nikdy nevyužijí.
V západních zemích se žádné státní zkoušky nevykonávají. Pokud student daným předmětem v průběhu studia již úspěšně prošel, proč ho z toho zkoušet znovu? Zahraniční vysoké školy se zaměřují pouze na bakalářskou nebo diplomovou práci, která musí být do hloubky propracována. Během obhajoby této práce se komise ptá na velké množství otázek, díky kterým zhodnotí, zda student oboru, který studoval, rozumí a zda je schopen v praxi u obhajoby dokázat, že je hoden získání vysokoškolského diplomu.
Vidíte ten rozdíl? Je nutné konstatovat, že české studium udržuje studenty v neustálém stresu, protože se jen učí nepochopitelné množství věcí nazpaměť. A co je smutné – málokdy je mohou v praxi využít. Naopak v zahraničí se zdá být ve škole větší „pohoda“, což neznamená, že by se student nemusel snažit. Musí, a hodně! Ale celková forma vyučování v jiných zemích je koncipována tak, aby student musel přemýšlet a aby to, co se tam roky učí, mohl co nejlépe využít v praxi.
