Už od svých dětských let jsem slýchávala rodiče svých spolužáků, kteří apelovali na to, aby z jejich dětí „něco bylo“. Jsem moc vděčná za to, že mi moji rodiče nikdy neřekli: „Co z Tebe, holka, bude?“, „Měla bys to někam dotáhnout.“ a další podobné věty, které člověku v určitém choulostivém věku na motivaci a náladě nepřidají.
Co to vlastně znamená „být někým“ nebo „někam to dotáhnout“? Nejsme „někým“ už jen proto, že prostě jsme? V konzumní společnosti je to často vyjádřeno počtem vysokoškolských titulů nebo vysokým postavením ve firmě či státní instituci. Nebylo by ale lepší zaměřit se na to, jak být spokojený?
Vím, říká se to lehce. Jak se ale mohu dopracovat do fáze spokojenosti? Je mnoho cest. Buď mám od raného věku nějaký cíl, který si postupně malými krůčky plním. Nebo cíl nemám, ale snažím se ho vlastní motivací a vnitřní silou najít. Anebo je mi všechno jedno (této skupině se zde ale věnovat nebudu :-)).
Pokud vidíme, že jsme dobří v manuálních pracích, pokud se zajímáme o opravy aut, lednic, kotlů, pokládání dlaždic či střechy nebo manikúru, pedikúru, účesy atd. – pojďme se učit k těm nejlepším, abychom v tomto daném řemesle, ke kterému máme vztah, obstáli. A věřte, že obstojíte, protože dobrý instalatér či kadeřnice má v dnešní době zaplněný diář na několik měsíců dopředu a ve většině případů si vydělá i mnohem víc než úředník s několika vysokoškolskými tituly, který sedí v kanceláři a vykonává administrativní činnost, která ho ve většině případů nebaví. Proč tomu tak je? Protože většina lidí jde pod určitým nátlakem společnosti, rodiny či vlastního pocitu méněcennosti na vysoké školy – aby z nich něco bylo… Ale co z nich po vysoké škole je? Mají titul, ale stejně se ve velké většině vrátí tam, kde byli na začátku – k tomu, co je bavilo a co jim šlo a jde. Nenuťme své děti ani sebe samotné tam, kam nepatříme a podpořme je v tom, k čemu tíhnou a co je baví. V budoucnosti se to vyplatí.
